18. 6. 2007

Japonský filmový underground v Plzni

Potřeboval jsem si minulý týden trochu odpočinout a promyslet pár věcí a tak jsem si vzal krátkou dovolenou. Jak jsem po příjezdu do Plzně zjistil, termín jsem si vybral dobře protože v Západočeském muzeu zrovna probíhaly Dny japonské kultury, a v jejich rámci se právě chystal pořad se slibným názvem Yoshihide Otomo: čtyři tváře kmotra japonského hudebního udergroundu.

Pořad připravil a uváděl Pavel Klusák.

Yoshihide Otomo (大友 良英) je především hudebník, improvizující a hrající (si s) hluky. Jeho oblíbeným "hudebním" nástrojem je zdá se mučený gramofon. Trailer jeho nového DVD pěkně ukazuje co jsme dobrou hodinu sledovali :)



Stejný film v trochu větší kvalitě je dostupný i na MySpace.

Co jsem si z toho odnesl? Líbilo se mi to a je mi to sympatické. Trochu makroskopická perspektiva ze které byly filmy většinou snímány odpovídá "makroskopickým" záznamům zvuků a ruchů. Nejisté měřítko, nejistý původ zvuků. Zvuky a obrazy tavení, trhání, drnkání... neobvyklé, out-of-box přistupování ke světu.

Zkuste se někdy jen tak zastavit a nechat k sobě přicházet, s nezúčastněnou myslí, ruchy okolí.

Ty zaznamenané performance jsou neopakovatelné. Cítím v nich důraz na pomíjivost věcí, vjemů, na jednosměrnost, nevratnost času.

Japonci se prý brání, když jim někdo říká že je ve filmech Otomo Yoshihideho cítit cosi specificky japonského. Když se autora ptají, co je za tím vším, jaká to filosofie, jaká to zpráva a nebo poselství, autor prý odpovídá: není tam nic, drnkání na gumu je drnkáním na gumu, tavení umělé hmoty tavením umělé hmoty, drcení vinylů drcením vinylů... obsahem je to co vidíte a slyšíte.

Vzpomněl jsem si přitom na anekdotický příběh který jsem četl ani nevím kde:

Jakýsi biskup před lety přicestoval do Japonska a byl pozván aby se jako divák zúčastnil obřadu šintó. Obřad sestával z tance. Nadšený biskup poté chválil krásu shlédnutého, a také se zeptal jaká je za tím vším theologie... "Jaký theologický smysl?", odpovídali překvapení obřadníci šintó: "my tu prostě takto odjakživa tančíme".

Možná že si do Otomo Yoshihideho filmů vkládám japonskost která tam není, prostě protože jí tam očekávám.... v každém případě mně to co jsem z jeho díla viděl oslovuje a inspiruje - a oslovování a inspirace, probouzení a nalézání odrazu svých myšlenek, emocí a vhledů v něčím díle - není právě toto příznakem umění?

PS: Krátký film o Otomo Yoshihidem.