Berlínské zápisky

Jak mnozí čtenáři tohoto blogu vědí, byl jsem koncem září na několik dní na dovolené v Berlíně.

Jel jsem tam bez nějakých pevných a velkých plánů, projít se po museích a galeriích i jen tak zevlovat městem.

Do Berlína jsem jel vlakem. Levné letenky mezi Prahou a Berlínem moc nejsou, a navíc je cesta vlakem zábavnější, pokud má člověk náladu sledovat krajinu.

Zaujalo mi že krajina na německé straně je o dost prázdnější, pokud jde o lidi, než na české straně hranice, a plnější pokud jde o přírodu: draví ptáci, stáda srnčí zvěře, dokonce lišky hltající cosi na mezi, všichni bez zájmu o projíždějící vlak. Že by opravdu bylo takto zřetelně vidět co tvrdí statistiky?

Berlín pak začal - najednou - a během pár minut jízdy, většinou v podzemí, jsme byli na Hlavním nádraží. Nový Hauptbanhof je opravdu monumentální stavba, vlaky se křižují ve dvou podlažích, mísí se tam InterCity Expresy (které mimochodem mají českého šéfkuchaře, jak jsem se dozvěděl z drážního magazínu ve vlaku) s místními vlaky Regio a berlínským S-Bahnem.

Podrobněji jsem si nádraží, a její okolí, prohlédl až při odjezdu, teď jsem spěchal abych měl za sebou ubytování v hotelu.

Na nástupišti S-Bahn jsem si v automatu s dotykovou obrazovkou koupil sedmidenní síťovou jízdenku...

Byl jsem v Berlíně naposledy před 25 lety, přesto jsem si nepřipadal jako na neznámém místě... barvy, vůně, zápachy, zvuky... opravdu jsem si to někde vskrytu zapamatoval, a nebo mi jen mátl nějaký psychický fenomén?

Einsteigen, bitte... zurückbleiben, bitte... a už jedu...

Zoologischer Garten, no jo, tady jsem zaručeně nikdy nebyl, ale vypadá to tu tak, jak jsem si myslel že bude vypadat... překvapivé.

Můj hotel je hned vedle jedné ze starých stanic U-Bahnu, Bülowstraße, postavené v roce 1902, v místech kde je U-Bahn veden po "viaduktu" nad ulicí. Jak je vidět z obrázků různě po Internetu, stanice vybudovaná v secesním stylu z kamene, kovu a skla, byla a je oblíbeným předmětem zobrazování.

Autorem obrazu Hochbanhof Bülowstraße je Lesser Ury (1922, reprodukce Mediawiki). Nalezl jsem třeba reprodukci staré pohlednice a nebo detailní fotografii ozodobného sloupu.

Dnes vypadá stanice takto (zdroj: Wikipedia, GNU Free Documentation License):

Po ubytování jsem ještě vyšel do pomalu se šeřícího města, čtvrti Schöneberg. Nechal jsem se znovu obklopit hlukem města, a očima klouzal po výlohách tureckých kebabáren a samoobsluh, vdechoval vůně a pachy města, zašel do bočních ulic... směřoval jsem tak neurčitě směrem, kde jsem si na Google Earth před několika dny našel shluk zajímavých podniků a kaváren...

A opravdu, najednou jsem šel po Akazienstraße...



Kavárny, restaurace, knihkupectví, obchody s vínem a sýry...

Posadil jsem se ke stolku před Café BilderBuch a dal si v chladu přicházejícího večera svoji první berlínskou kávu.

Own what you paid for!

O víkendu mi přišel e-mailový letáček od hudebního vydavatelství Naxos... ale od začátku.

Před několika měsíci, když jsem se na stránkách Naxosu registroval, jsem jako vždy při takové příležitosti uvažoval jestli zaškrtnout (a nebo nechat zaškrtnuté) políčko formuláře "Přeji si dostávat pravidelné a nepravidelné informace o novinkách naší nabídky". Zcela výjimečně jsem jej nechal zaškrtnuté, protože jsem byl opravdu zvědavý s jakými novinkami může vydavatelství Naxos přicházet - nejen novinkami hudebními, ale i technickými.

Jedním z důvodů, proč jsem se o internetový portál Naxosu zajímal byly totiž jejich on-line služby: možnost poslechu skladeb z jejich nabídky CD po internetu a také internetová rádia. Části skladeb jsou dokonce k dispozici výměnou za pouhou registraci, celá CD lze poslouchat za velmi rozumný roční poplatek €19.95. Zklamáním pro mne ovšem byla technické omezení, totiž nutnost mít nainstalován MS Media Player. To na mém tehdejším systému nebylo nemožné. Podobný poplatek a i technické omezení se týkají i internetových rádií.

O to větší a příjemnější bylo moje překvapení když jsem o víkendu v poště našel další newsletter, který neobsahoval obvyklé upozornění na nově vydané nahrávky, ale pozvání k nové on-line službě, inserované mimo jiné slovy DRM-free MP3 downloads of all Naxos recordnigs plus superb collections from top independent labels.

DRM, nebo-li Digital Rights Management, je souhrnný termín používaný pro systémy které chrání digitální data před volným kopírováním. Použití některého z těchto systémů byl donedávna považován za nezbytnou podmínku pro prodej autorských děl v digitální formě.

Takový přístup byl významnou částí zákazníků a aktivistů kritisován, protože systémy DRM obvykle různým způsobem omezovaly přehrání zakoupené hudby nebo videa na více počítačích nebo jejich nahrání do přenosných přehrávačů.

Nyní tedy Naxos přichází se službou Classics Online která explicitně tuto ochranu nemá. Za cenu kolem US$10 za CD (nebo nižší za jednotlivé skladby) si nyní můžete koupit CD ve formátu MP3 a přehrávat si ho jakkoli se vám zlíbí.


Změna v přístupu, dlouhodobě vyžadovaná tlakem zákazníků a podpořená i slavným článkem Steva Jobse z Apple z letošního února (i praktickými kroky v iTunes obchodě), totiž prodej hudby bez omezující ochrany, je zdá se trendem. Doufejme, že tento trend vydrží...

Zmršeno v překladu

V plzeňských Šafaříkových sadech je k vidění výstava Země krásná neznámá kterou již pražané mohli před časem navštívit na pražské Kampě. Fotografie různých míst na Zemi z různě vzdálené ptačí perspektivy mají, podle mého, různou kvalitu a méně by možná bylo více... nicméně budete-li mít cestu kolem, zastavte se, výstava stojí za to.

Zážitek z fotografií ovšem jednoznačně kazí pologramotný překlad popisků do češtiny (popisky jsou k dispozici v angličtině a češtině) - nejpitomější příklad viz fotografie - a trochu také k nožkám stojanů přilepené žluté cedulky sdělující různé pravdy typu děti hladoví zatímco bohatí plýtvají. Mimochodem, proč nejsou údaje na těchto plakátcích alespoň uváděny v korunách a ne v USD? Kolik asi návštěvníků ví jaký je aktuální kurs amerického dolaru (a kolik z nich vůbec nerozluští co zkratka USD znamená)?

Doplněno 14.7.2007: popisek zachycený na přiložené fotografii, byl opraven, viz další přiložené foto....

Japonský filmový underground v Plzni

Potřeboval jsem si minulý týden trochu odpočinout a promyslet pár věcí a tak jsem si vzal krátkou dovolenou. Jak jsem po příjezdu do Plzně zjistil, termín jsem si vybral dobře protože v Západočeském muzeu zrovna probíhaly Dny japonské kultury, a v jejich rámci se právě chystal pořad se slibným názvem Yoshihide Otomo: čtyři tváře kmotra japonského hudebního udergroundu.

Pořad připravil a uváděl Pavel Klusák.

Yoshihide Otomo (大友 良英) je především hudebník, improvizující a hrající (si s) hluky. Jeho oblíbeným "hudebním" nástrojem je zdá se mučený gramofon. Trailer jeho nového DVD pěkně ukazuje co jsme dobrou hodinu sledovali :)

Stejný film v trochu větší kvalitě je dostupný i na MySpace.

Co jsem si z toho odnesl? Líbilo se mi to a je mi to sympatické. Trochu makroskopická perspektiva ze které byly filmy většinou snímány odpovídá "makroskopickým" záznamům zvuků a ruchů. Nejisté měřítko, nejistý původ zvuků. Zvuky a obrazy tavení, trhání, drnkání... neobvyklé, out-of-box přistupování ke světu.

Zkuste se někdy jen tak zastavit a nechat k sobě přicházet, s nezúčastněnou myslí, ruchy okolí.

Ty zaznamenané performance jsou neopakovatelné. Cítím v nich důraz na pomíjivost věcí, vjemů, na jednosměrnost, nevratnost času.

Japonci se prý brání, když jim někdo říká že je ve filmech Otomo Yoshihideho cítit cosi specificky japonského. Když se autora ptají, co je za tím vším, jaká to filosofie, jaká to zpráva a nebo poselství, autor prý odpovídá: není tam nic, drnkání na gumu je drnkáním na gumu, tavení umělé hmoty tavením umělé hmoty, drcení vinylů drcením vinylů... obsahem je to co vidíte a slyšíte.

Vzpomněl jsem si přitom na anekdotický příběh který jsem četl ani nevím kde:

Jakýsi biskup před lety přicestoval do Japonska a byl pozván aby se jako divák zúčastnil obřadu šintó. Obřad sestával z tance. Nadšený biskup poté chválil krásu shlédnutého, a také se zeptal jaká je za tím vším theologie... "Jaký theologický smysl?", odpovídali překvapení obřadníci šintó: "my tu prostě takto odjakživa tančíme".

Možná že si do Otomo Yoshihideho filmů vkládám japonskost která tam není, prostě protože jí tam očekávám.... v každém případě mně to co jsem z jeho díla viděl oslovuje a inspiruje - a oslovování a inspirace, probouzení a nalézání odrazu svých myšlenek, emocí a vhledů v něčím díle - není právě toto příznakem umění?

PS: Krátký film o Otomo Yoshihidem.